Dětské trauma a emoční zranění

Pokud se zamyslíme nad tím, co vlastně takové dětské trauma a související emoční zranění vlastně znamená, obvykle optikou dospěláka dojdeme k tomu, že to jsou emočně výrazné a bolestné události typu úmrtí blízkých, rozvod rodičů, agresivní tělesné tresty, soužití s alkoholikem, autonehody nebo šikana na základní škole, atp. "Mně se ale nic strašnýho nestalo..." je také častou odpovědí nebo jednou z prvních informací, které o sobě klienti na terapiích řeknou. Objektivně tedy nic hrozného nezažili, ale přitom se stejně cítí v určité životní fázi či situaci mizerně, trpí na úzkosti či fobie, propady nálad či depresivní stavy. Prostě naprd. Jak je to možné?

Osobně vnímám propastný rozdíl mezi tím, co vidí jako dětské trauma dospělý, když vzpomíná na minulost nebo sleduje dění okolo svého dítěte a co ví a hlavně jak prožívá dětské trauma ten, kterého se to v daném čase týká. Kolikrát jste jako dítě slyšeli "Co řveš, vždyť se ti nic neděje?" nebo i řekli svému dítěti sami něco podobného? Dítě je v emocích a my jako rodiče často ani nevíme proč, ale to dítě to většinou dobře ví.  Prožívá to po svém a bez ohledu na to, jak vážná se situace zdá dospělým.  Nebo zase naopak jsou situace, u kterých bychom očekávali silnější reakce dítěte na stávající krizi a reakce nikde, alespoň na první pohled.  

Ve své podstatě není až tak důležitá ta reakce, která je navenek viditelná pro okolí, ale to, co se odehrává uvnitř, tzv. v našem vnitřním světě. To může být navíc díky prostředí, ve kterém vyrůstáme a výchově v přímém rozporu. Co je tedy důležité, je vlastní prožívání a naše subjektivní vyhodnocení situace více, než-li krizová situace samotná. A jelikož jsme každý originál, není výjimkou, že dva sourozenci, kteří zažívají stejné situace, je vyhodnocují a prožívají zcela odlišně. To, co jednomu způsobilo z nějakého důvodu velmi stresující stav až trauma, druhý ani nezpozoroval nebo pouze tzv. zvednul obočí, ale měl naopak "ty své" situace, o kterých nemá ponětí zase ten první sourozenec.

Ať  bylo trauma jakékoliv po celé škále, které si dokážete představit, tedy od těch nezávažnějších až po ty objektivně nejbanálnější, má potenciál spouštět nepříjemné stavy kdykoliv během našeho života, které byste vědomě s tím už ani nespojovali. Samozřejmě na pozadí. Nehledejte ani přímou úměru, neznamená to, že z našeho dospělého pohledu závažné trauma, jako je např. znásilnění, musí každému vždy způsobit výrazně větší trauma do života, než-li jinému, který měl jen "banální záležitost" v podobě věčně nespokojeného rodiče s výkonem svého dítěte nebo smrt morčátka. Může, ale nemusí být. Vše je o našem osobním prožívání v čase, ve kterém se to děje.